PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zdá se, že holandští ASPHYX jsou definitivně v sedle, a tak po minulé nahrávce „Death…The Brutal Way“, která představovala vysoce hnilobný kus poctivé smrtonosné flákoty a prakticky návrat ve velkém stylu, rovněž i novinka „Deathhammer“ platí za povedenou porci death metalu staré školy, která bez větších příkras definuje základní proporce žánru.
Podmáčená travnatá krajina země tulipánů zřejmě skrývá více záludných močálů, než se mohlo na první pohled zdát. Nová deska ASPHYX má tak atmosféru útrpné pěší túry Froda Pytlíka a Sama Křepelky k úpatí hraničních skalisek Mordoru skrze nekonečné mokřavy. Tulipány opravdu nehledejte, spíše dejte pozor na plazy.
Pokud se vám vždy pozdával hrdelní projev legendárního křiklouna Martina Van Drunena, zvláště pak u minulé nahrávky, nebudete ani letos zklamáni. Stejně tak to platí o všech ostatních položkách, včetně řezavého zvuku kytary Paula Baayense . Ten voře brázdu do krvavého mokvajícího masívu vskutku soustředěně a hlavu ani na okamžik nezvedá. Znovu se dostane jak na rychlejší vypalovačky mající podobu bezskrupulózních vánic – třeba hned úvodní duo „Into The Timewaste“ a „Deathhammer“ (skladby jako dělané pro živá vystoupení), nebo naopak na ponurá, téměř doomově zabarvená čísla typu „Minefield“ a „Der Landser“, která se pod nízko položenou soumračnou oblohou rozpínají do sedmiminutových délek a vyvalují se v tíživé atmosféře zmaru a utrpení a to až na hranici krajnosti.
Abych řekl pravdu, ASPHYX jsem na počátku jejich dráhy příliš neposlouchal. Vždy pro mě představovali béčkovou deathmetalovou kapelu, ale počínaje minulou návratovou fošnou mne začali přesvědčovat o svých kvalitách, takže momentálně u mne (při srovnání třeba s obtížněji se vyjadřujícími krajany z PESTILENCE) jednoznačně vítězí. ASPHYX, to je death metal velmi vysoké kvality, který ctí své staré pořádky charakterizující jej od nepaměti. A za to je třeba si jich považovat.
Už od minulé řadovky je jasné, že ASPHYX prožívají životní formu.
8 / 10
Martin Van Drunen
- zpěv
Paul Baayens
- kytary
Alwin Zuur
- baskytara
Bob Bagchus
- bicí
1. Into The Timewastes
2. Deathhammer
3. Minefield
4. Of Days When Blades Turned Blunt
5. Der Landser
6. Reign Of The Brute
7. The Flood
8. We Doom You To Death
9. Vespa Crabro
10. As The Magma Mammoth Rises
Deathhammer (2012)
Death... The Brutal Way (2009)
On The Wings Of Inferno (2000)
God Cries (1996)
Embrace The Death (1996)
Asphyx (1994)
Last One On Earth (1992)
The Rack (1991)
Vydáno: 2012
Vydavatel: Century Media
Stopáž: 47:18
Produkce: Harry Wijerink
Len ťažko môže byť „béčkovou deathmetalovou kapelou“ spolok, ktorý už na debute – a je úplne jedno, či za ten chceme považovať oficiálny „The Rack“ alebo niekoľko rokov „pozdržaný“, pred „škripcom“ nahraný „Embrace The Death“ - dominoval vrcholnou mierou vlastného ksichtu a autentickou surovosťou. Ledaže by sme za meradlo „áčkovosti“ považovali plnenie športových hál, a tade teda u mňa cesta nevedie.
Druhý „ponávratový“ album holandských veteránov je bez problémov na úrovni prvých, najzásadnejších dlhohrajúcich materiálov zo začiatku 90. rokov a s väčším pritlačením na pílu a úprimnou zvukovou špinavosťou a zúrivým vyznením zdatne atakuje trón súčasného old schoolu.
old school death metal v plnej paráde! hellyeah
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.