Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zdá se, že holandští ASPHYX jsou definitivně v sedle, a tak po minulé nahrávce „Death…The Brutal Way“, která představovala vysoce hnilobný kus poctivé smrtonosné flákoty a prakticky návrat ve velkém stylu, rovněž i novinka „Deathhammer“ platí za povedenou porci death metalu staré školy, která bez větších příkras definuje základní proporce žánru.
Podmáčená travnatá krajina země tulipánů zřejmě skrývá více záludných močálů, než se mohlo na první pohled zdát. Nová deska ASPHYX má tak atmosféru útrpné pěší túry Froda Pytlíka a Sama Křepelky k úpatí hraničních skalisek Mordoru skrze nekonečné mokřavy. Tulipány opravdu nehledejte, spíše dejte pozor na plazy.
Pokud se vám vždy pozdával hrdelní projev legendárního křiklouna Martina Van Drunena, zvláště pak u minulé nahrávky, nebudete ani letos zklamáni. Stejně tak to platí o všech ostatních položkách, včetně řezavého zvuku kytary Paula Baayense . Ten voře brázdu do krvavého mokvajícího masívu vskutku soustředěně a hlavu ani na okamžik nezvedá. Znovu se dostane jak na rychlejší vypalovačky mající podobu bezskrupulózních vánic – třeba hned úvodní duo „Into The Timewaste“ a „Deathhammer“ (skladby jako dělané pro živá vystoupení), nebo naopak na ponurá, téměř doomově zabarvená čísla typu „Minefield“ a „Der Landser“, která se pod nízko položenou soumračnou oblohou rozpínají do sedmiminutových délek a vyvalují se v tíživé atmosféře zmaru a utrpení a to až na hranici krajnosti.
Abych řekl pravdu, ASPHYX jsem na počátku jejich dráhy příliš neposlouchal. Vždy pro mě představovali béčkovou deathmetalovou kapelu, ale počínaje minulou návratovou fošnou mne začali přesvědčovat o svých kvalitách, takže momentálně u mne (při srovnání třeba s obtížněji se vyjadřujícími krajany z PESTILENCE) jednoznačně vítězí. ASPHYX, to je death metal velmi vysoké kvality, který ctí své staré pořádky charakterizující jej od nepaměti. A za to je třeba si jich považovat.
1. Into The Timewastes
2. Deathhammer
3. Minefield
4. Of Days When Blades Turned Blunt
5. Der Landser
6. Reign Of The Brute
7. The Flood
8. We Doom You To Death
9. Vespa Crabro
10. As The Magma Mammoth Rises
Diskografie
Deathhammer (2012) Death... The Brutal Way (2009) On The Wings Of Inferno (2000) God Cries (1996) Embrace The Death (1996) Asphyx (1994) Last One On Earth (1992) The Rack (1991)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2012 Vydavatel: Century Media Stopáž: 47:18
Len ťažko môže byť „béčkovou deathmetalovou kapelou“ spolok, ktorý už na debute – a je úplne jedno, či za ten chceme považovať oficiálny „The Rack“ alebo niekoľko rokov „pozdržaný“, pred „škripcom“ nahraný „Embrace The Death“ - dominoval vrcholnou mierou vlastného ksichtu a autentickou surovosťou. Ledaže by sme za meradlo „áčkovosti“ považovali plnenie športových hál, a tade teda u mňa cesta nevedie.
Druhý „ponávratový“ album holandských veteránov je bez problémov na úrovni prvých, najzásadnejších dlhohrajúcich materiálov zo začiatku 90. rokov a s väčším pritlačením na pílu a úprimnou zvukovou špinavosťou a zúrivým vyznením zdatne atakuje trón súčasného old schoolu.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!